Z rozsudku Nejvyššího soudu 21 Cdo 2685/2016
Popis skutkového stavu
Zaměstnanec – obchodně-technický poradce – byl zaměstnavatelem vyslán na pracovní cestu do Itálie (Livigno), kam doprovázel vybrané klienty (zástupce stavebních firem a prodejce výrobků zaměstnavatele).
Účelem akce bylo „plně se věnovat klientům, utužovat obchodní, technickou a společenskou spolupráci“. V rámci programu bylo rovněž lyžování s klienty.
Všechny náklady – doprava, ubytování, strava i skipasy – hradil zaměstnavatel.
Během lyžování se zákazníky žalobce při vyhýbání jinému lyžaři upadl a poranil si koleno. Úraz měl dlouhodobé následky a zaměstnanec uplatnil nárok na odškodnění pracovního úrazu.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
Obvodní soud pro Prahu 10 – žalobu zamítl
konstatoval, že šlo o pracovní cestu,
ale činnost, při níž došlo k úrazu (lyžování během přestávky na oběd), nebyla plněním pracovních úkolů,
lyžování označil za „dobrovolnou volnočasovou aktivitu“ mimo rámec plnění úkolů.
Městský soud v Praze – rozhodnutí potvrdil
připustil, že žalobce byl na pracovní cestě,
avšak neshledal, že lyžování bylo zaměstnavatelem uloženo,
účast byla dobrovolná, bez přímého řízení nebo kontroly,
proto úraz nelze kvalifikovat jako pracovní.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu (NS ČR)
Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Právní závěry Nejvyššího soudu
Za pracovní úraz se považuje i poškození zdraví při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi (§ 366 odst. 1 zákoníku práce).
Plněním pracovních úkolů je také činnost, která je předmětem pracovní cesty (§ 273 odst. 1 zákoníku práce).
O plnění pracovních úkolů se jedná i tehdy, když zaměstnanec činnost vykonává z vlastní iniciativy, pokud ji koná pro zaměstnavatele a neodporuje výslovnému zákazu (§ 273 odst. 2).
NS zdůraznil, že pro posouzení, zda jde o plnění pracovních úkolů, je rozhodující, zda činnost byla z hlediska věcného, místního a časového konána pro zaměstnavatele, nikoli zda byla výslovně přikázána.
Žalobce byl na pracovní cestě s úkolem „věnovat se zákazníkům“.
Akce měla charakter obchodní – tzv. incentivního zájezdu.
Zaměstnavatel hradil veškeré náklady včetně skipasu, z čehož vyplývá, že očekával, že zaměstnanci budou s klienty lyžovat.
Lyžování tak nebylo soukromou aktivitou, nýbrž prostředkem k dosažení cíle pracovní cesty – utužení obchodních vztahů.
Okolnost, že lyžování nebylo povinné, nemění právní kvalifikaci činnosti; rozhodující je objektivní účel a přínos pro zaměstnavatele.
👉 Závěr NS:
Úraz při lyžování s klienty v rámci pracovní cesty může být pracovním úrazem, neboť jde o činnost vykonávanou v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů pro zaměstnavatele.
Klíčový právní význam judikátu
Tento rozsudek rozšiřuje výklad pracovního úrazu i na situace, kdy činnost (např. sportovní nebo společenská) nebyla zaměstnavatelem výslovně přikázána, ale věcně a účelově sloužila zájmům zaměstnavatele.
Umožňuje uznat za pracovní úraz i události z obchodních, společenských nebo klientských akcí, pokud je prokazatelné, že zaměstnanec byl vyslán v rámci pracovních povinností a konal činnost pro zaměstnavatele.
Praktické dopady pro zaměstnavatele
Zaměstnavatel odpovídá i za úrazy při „neformálních“ aktivitách, pokud byly objektivně součástí pracovní cesty nebo měly přínos pro firmu.
Je vhodné jasně vymezit účel a rozsah aktivit na podobných akcích – písemně stanovit, zda jde o pracovní činnost či volnočasovou aktivitu.
Pojišťovny mohou náhradu zpochybňovat, pokud nebude doloženo, že zaměstnanec konal činnost v zájmu zaměstnavatele – je proto nutné mít dokumentaci k pracovní cestě a programu.
Při podobných „incentivních“ nebo „klientských“ zájezdech je vhodné vést záznam o pracovních povinnostech, aby bylo zřejmé, že zaměstnanci jednají v zájmu zaměstnavatele.
Související judikatura
NS potvrdil, že úraz při plánované teambuildingové aktivitě (lyžování) může být pracovním úrazem, pokud akce směřovala k posílení týmové spolupráce.
Klíčové je posouzení účelu akce a činnosti v době úrazu z hlediska časového, místního a věcného.