Z rozsudku Nejvyššího soudu 21 Cdo 5306/2014
Popis úrazového děje
Zaměstnanec uvedl, že byl v pozdních odpoledních hodinách vyslán na pracovní cestu, přičemž se zaměstnavatelem bylo dohodnuto, že zaměstnanec přespí u příbuzných a zaměstnavatel tak nebude muset hradit ubytování. Zaměstnanec při návratu do sídla zaměstnavatele druhý den ráno přibližně v 6:20 hod. utrpěl při dopravní nehodě úraz. Podle názoru zaměstnance se jednalo o pracovní úraz v průběhu dvoudenní pracovní cesty, tedy v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.
Zaměstnavatel uvedl, že nedal souhlas s přenocováním zaměstnance v průběhu pracovní cesty. Pracovní cesta byla podle zaměstnavatele ukončena již první den a následná cesta druhý den ráno byla cestou do zaměstnání. Podle názoru zaměstnavatele se o pracovní úraz nejedná.
Jak rozhodovaly soudy
1/ ŽALOBA (zaměstnance na zaměstnavatele)
Městský soud (MS) žalobu zaměstnance zamítl. MS dospěl k závěru, že v cestovním příkazu nebylo uvedeno, že zaměstnavatel povoluje zaměstnanci přespat u příbuzných. MS tedy považoval pracovní cestu ukončenou již první den, kdy zaměstnanec ukončil pracovní úkoly, a úraz neposoudil jako úraz pracovní.
2/ ODVOLÁNÍ (zaměstnance)
Krajský soud (KS) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc Městskému soudu k dalšímu řízení.
KS vycházel ze zjištění, že zaměstnanec odjel na pracovní cestu okolo 16:30 hod., po příjezdu na místo plnil pracovní úkol cca od 20:00 do 22:00 hod. Poté s ohledem na délku pracovní doby a únavu odjel přespat k příbuzným. Následující den došlo v 6:20 hod. k dopravní nehodě a úrazu zaměstnance.
I když se zaměstnanci nepodařilo prokázat, že měl výslovný souhlas nadřízeného k přespání na pracovní cestě, lze mít s ohledem na ustanovení zákoníku práce o nepřetržitém odpočinku mezi směnami za to, že přespání zaměstnance u příbuzných nevedlo k přerušení pracovní cesty a další cestu zaměstnance nelze považovat za cestu do zaměstnání.
Zaměstnanec pracoval daný den na celé odpolední směně, poté pokračoval v plnění pracovních úkolů na pracovní cestě a měl tedy právo na nepřetržitý odpočinek. Je nerozhodné, kde tento nepřetržitý odpočinek čerpal, zda v ubytovacím zařízení nebo u příbuzných.
Návrat zaměstnance z pracovní cesty do místa sídla zaměstnavatele v ranních hodinách je nutno považovat za úkon v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Úraz je třeba posuzovat jako úraz pracovní.
3/ DOVOLÁNÍ (zaměstnavatele)
Nejvyšší soud (NS) odvolání zamítl.
Z rozsudku NS:
NS posuzoval, jaký vliv má na posouzení (pracovního) úrazu skutečnost, že k poškození zdraví zaměstnance došlo poté, co bez výslovného souhlasu zaměstnavatele přerušil pracovní cestu z důvodu čerpání odpočinku mezi dvěma směnami.
Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu je tzv. „objektivní“ odpovědnost – zaměstnavatel odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.
Problematiku přímé souvislosti úrazu s plněním pracovních úkolů řeší soudní praxe v obecné poloze tak, že je ji třeba posuzovat z hlediska časového, místního a věcného.
Ustálená soudní praxe vychází z názoru, že se průběh pracovní cesty od svého počátku až do návratu z ní štěpí na více úseků, které nemohou být posuzovány totožně (např. dobu, po kterou je zaměstnanec ubytován, nelze považovat za úkon nutný před počátkem práce nebo po jejím skončení).
V daném případě zaměstnanec konal práci ve stanovené pracovní době, potom v době od 16:30 do 20:00 hod. řídil služební automobil a poté do 22:00 hod. plnil pracovní úkol, který byl předmětem pracovní cesty.
Za těchto okolností lze zaměstnanci uvěřit, že cítil unaven a pociťoval potřebu odpočinku. Zde jde rovněž o okolnost, že podle názoru zaměstnavatele měl zaměstnanec absolvovat po skončení pracovního úkolu zpáteční cestu do sídla zaměstnavatele.
Povinností zaměstnance bylo dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru. Současně byl též povinen dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané. Takovým právní předpisem je nepochybně i zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, který ukládá každému povinnost přizpůsobit své chování zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu, svým schopnostem a zdravotnímu stavu.
Z uvedeného vyplývá, že každý řidič je povinen vždy hodnotit, zda mu jeho schopnosti umožňují bezpečné řízení motorového vozidla, zda jeho schopnost k řízení není snížena (např. únavou, nemocí, nevolností). Je jedině na řidiči, aby posoudil existenci těchto překážek a aby tomu přizpůsobil své jednání. Úvaha řidiče o tom, zda např. z důsledku únavy přeruší jízdu, není závislá na pokynech či předchozích příkazech zaměstnavatele. Vlastní odpovědnost za průběh jízdy má jedině řidič.
Zaměstnanci tedy nelze vytýkat, že se po celodenním nepřetržitém plnění pracovních úkolů rozhodl nenastoupit zpáteční cestu bezprostředně po splnění pracovního úkolu. Na základě zjištěných objektivních skutečností lze zaměstnanci uvěřit, že se necítil na noční jízdu. Okolnost, že využil ubytování u příbuzných mu nelze přičítat k tíži. Vzhledem k délce pobytu u příbuzných (zaměstnanec odjížděl od příbuzných cca ve 4:00 hod.) nelze ani dovozovat, že zaměstnanec dané situace zneužil ke společenské návštěvě.
Za těchto okolností je nutné považovat úsek cesty, na kterém se zaměstnanci stala dopravní nehoda, za úkon nutný po skončení práce, se závěrem k poškození zdraví došlo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.
Úraz byl posouzen jako úraz pracovní.